Magda Vášáryová – naše národy si vždycky pomáhaly
Žena, která byla jako velvyslankyně v Rakousku bezprostředním svědkem rozdělení Československa. Žena, která se snažila tomuto rozdělení zabránit. Slovenka, která je v České republice jako doma. Socioložka, politička, diplomatka a vynikající herečka. U příležitosti 30. výročí rozdělení Československa jsme si popovídali s Magdou Vášáryovou a odstartovali tak diskuzi o česko-slovenských vztazích na festivalu Meeting Brno.
Motto letošního ročníku festivalu Meeting Brno „Patříme k sobě?” přímo odkazuje k 30. výročí rozdělení Československa. V čem podle vás patří Češi a Slováci k sobě?
Když se podíváte na střední Evropu, tak máme všichni mezi sebou konflikty. Střední Evropa je velice nebezpečná oblast. My máme pořád o sobě takovou představu, že jsme bílé holubičky. Uvědomte si ale, že třeba za 2. světové války z deseti židů, kteří žili v Německu, sedm přežilo a z deseti židů tady nepřežil skoro žádný. My jsme velice nebezpečná část Evropy, a pak jsou tady dva národy, které mezi sebou nikdy nebojovaly, a které měly jasně vymezené hranice. Bylo to dáno historií, protože my jsme byli 880 let součástí Uherského království a vy jste byli 400 let součástí rakouské části monarchie. Takže jsme neměli územní nároky, prostě nic. Naopak jsme si vždycky víceméně pomáhali a to je zázrak.
Měli jsme půtky a konflikty s Poláky (a pořád je máme). Jižní hranici máme s Maďarskem a to nikdy nebylo romantické, abych se vyjádřila diplomaticky. Na východní hranici jsme buď měli Zakarpatskou Ukrajinu, nebo jsme ji neměli, ale vždycky s tím byl problém. Vy Češi jste zas obklopení germánským světem. Není to tady jednoduché a já si strašně vážím toho, že naše dva národy si vždycky pomáhaly. Třeba, když my jsme byli zpoždění a vy jste byli v NATO a my jsme nebyli. Vy jste nám pomohli neuvěřitelným způsobem, abychom abychom mohli s vámi všichni do Evropské unie. Na to nesmíme zapomenout.
Často mluvíte o tom, že jsme klíčoví spojenci pro stabilitu střední Evropy. Co bychom podle vás mohli udělat, abychom toto spojenectví upevnili.
Myslím, že vy v Čechách byste měli přestat být proti euru. Protože pokud nebudete součástí dalšího integračního procesu v Evropě, tak budeme od vás vzdáleni. My totiž už sedíme uprostřed a vy jste na chodbě. A čekáte, jak my se dohodneme. Tohle není dobrá situace. Musíte si uvědomit, že Euro není jenom velmi stabilní světová měna. Musíte si hlavně uvědomit, že v momentě, kdy máte euro v kapse, vaši nacionalisté nemají sílu. S vaší malou národní měnou si můžou dělat, co chtějí. My máme tu výhodu, že naše vlády přece jenom nemůžou natolik manipulovat financemi, protože máme Evropskou centrální banku. Takže to je taková, abych tak řekla, velmi praktická záležitost. A taky to napraví takový ten euroskepticismus, kterým vás nakazil nejmenovaný pan prezident. A cítím ho ještě v mých studentech i v té mladší generaci. Vy ho prostě máte v sobě.
Já ale hlavně vsázím na to, že vždycky byly situace, kdy jsme si pomohli. V 18. století, rozpad monarchie v roce 1918, Versailles 1921, prostě kdyby nebylo Československo, kdo ví, jak by to bylo. My bychom pravděpodobně už neexistovali, ale vy jste nám prostě pomohli. My jsme vás pak z vděčnosti v roce 1939 vykopali ze Slovenska. Ale to už je jaksi – já už jsem se za to asi třikrát omluvila. Ale vždycky jsme si pomáhali. Když jsme my propadali panslavismu, který vlastně vznikl v slovenských hlavách Jana Kolára, Josefa Šafárika, tak vy jste měli ten kritický mozek Karla Havlíčka Borovského, který odešel do Ruska. Bohužel naši panslavisti nikdy v Rusku nebyli. Slovenský panslavismus je sen o Rusku, které nikdy neexistovalo. A drží to do dneška.
Když lidi říkají, že Rusko by bylo fajn, tak se ptám – kam jezdíte v Rusku na dovolenou? A oni se začnou smát. I když mi předtím říkali, že Rusko je jejich sen, tak se chechtají. Přijde jim absurdní, aby jeli do Ruska na dovolenou. Já jsem se ptala proč. Já jsem byla na Jaltě, v Soči, v Mariupolu. Já to tam znám. Proč vy tam nejezdíte, když o tom tak sníte? Jenomže jejich panslavismus je pasivní. To znamená – nechte nás snít o něčem, co neexistuje. Takže v rámci Československa jste nás drželi trošku při zemi. Ale my jsme zase roku 1946 hlasovali pro demokraty a vy jste hlasovali pro komunisty. My se tak nějak vyvažujeme, ale společně jsme silnější.
Festival Meeting Brno je o hledání dialogu i tam, kde je to těžké. Jaká jsou podle vás obtížná témata mezi Čechy a Slováky?
Jak jsem vám řekla, nemáme problémy s hranicemi, nikdy jsme si vzájemně neobsadili svoje území a vždycky jsme byli kulturně oddělení. Byly sice pokusy, abychom měli československý jazyk, jako v Jugoslávii byl srbochorvatský, ale to se nikdy nepovedlo.
Naopak pomohli jste nám zmodernizovat gramatiku. Takže pokud nemáte tyhle problémy, tak nemáte vlastně mít jaké. Nemáte se na čem hádat. Nemáte, spolupracujete.
Takže mezi Čechy a Slováky vlastně žádná obtížná témata nejsou, nebo ne tak velká?
Nejsou. Obtížná témata jsou teď například znovu se objevující Benešovy dekrety. A to je pro nás společný problém, protože to je ještě československý problém. A proto je důležitá spolupráce ve Visegrádské čtyřce. On totiž nejen Beneš měl dekrety, ale polský Bierut měl taky dekrety. A pokud by si Němci vzpomněli na Bierutovy dekrety, tak je to šílený problém. Udělal to jenom jednou nějaký sudetský spolek v Německu a v momentě přiletěl na kolečkové židli pan Schäuble jako ministr vnitra a řekl, že tohle se nikdy více nebude opakovat. Takže Poláci vlastně řekli ne. Ani Bierutovy ani Benešovy dekrety se ve Visegrádské čtyřce řešit nebudou. Toho jsem byla svědkem. Takže já považuji, na rozdíl od vašeho nového pana prezidenta, Visegrádskou čtyřku za velice důležitou. Je to totiž vůbec poprvé, co tyto čtyři národy mluví otevřeně.
Sice jsme byli společně pod Moskvou, ale neměli jsme komunikační kanály. Moskva nedovolila, abychom byli spojeni autostrádami, elektrizovanými vlaky ani abychom měli spojení plynové nebo ropné. Když se podíváte na starou mapu, tak všechno jde z Ruska. Mezi námi nebylo žádné propojení. My jsme mezi sebou skutečně nesměli mluvit o problémech, které nás čekají. Takže já považuji Visegrádskou čtyřku, na rozdíl od pana Pavla, za velmi důležitou. A to i když se teď zatím nedomluvíme. No dobře, tak počkáme.
Vy jste byla jedna z osobností, která se aktivně snažila zabránit rozdělení Československa. Myslíte si, teď s odstupem, že existovaly cesty, jak to celé zvrátit?
Já jsem sice stará paní, ale takovou křišťálovou kouli nemám. Nevím. Já jsem v únoru roku 1992 napsala dopis Václavu Havlovi, že se Československo rozpadne. Hrozně se na mě naštval. Strašně mi spílal a pak pochopil, že jsem měla pravdu. Já jsem byla ve Vidni poměrně bezprostředním svědkem, jak se rozdělovala Jugoslávie a jak krvavě to končilo. Pak se rozpadl 1991 Sovětský svaz mírovou cestou. To byl zázrak. Já považuji dnešní válku Ruska na Ukrajině za opožděnou reakci na rozpad Sovětského svazu. Československo se rozpadlo. Bylo v něm něco křehkého, protože vzniklo velmi rychle. Všimněte si také, že i Hitler první, co udělal, že zrušil Československo. V roce 1968 Slováci říkali – nejprve mějme autonomii a potom až demokracii. To federativní uspořádání už byl první krok k rozvolnění Československa. Takže něco tam bylo takového křehkého. Možná to, že jsme byli vlastně spolu necelých 80 let.
Ale přesto všechno jsem udržení Československa považovala za důležité, protože jsem cítila v Rakousku nebo třeba v Bavorsku síly, které si rozdělení přály. Československo v roce 1948 patřilo mezi deset nejbohatších a nejrozvinutějších států světa. Takže ostatní státy nebyly nadšené, že existuje. Chtěly nás oslabit a oslabovaly nás. Já si myslím, že základ celé té rakouské politiky, proti našim atomovým elektrárnám byl v oslabení síly Československa. Teď se to ukazuje jako totální blbost a dokonce placená ruským Gazpromem. Když jsem seděla ve Vídni, tak jsem cítila, že Československo leželo na Rakousku jako takový balvan.
Bála jsem se celkem oprávněně, že ta síla, která roztrhne Československo, hodí Slovensko na východ a to se taky skoro stalo. Vznikl plán Primakova, což byl tehdy premiér Ruska, který se podíval na mapu a říkal si – no kdyby Slovensko zůstalo klínem ruského vlivu ve střední Evropě, to by bylo fajn. Dovedete si to představit? Slovensko by bylo dnešní Bělorusko. Tohle bylo velikánské nebezpečí. My jsme museli zorganizovat všechny možné síly, abychom to zvrátili. Tehdy se nám podařilo, že 86% prvovoličů šlo volit, mladá generace. Sice Mečiar vyhrál, ale nemohl sestavit většinu v parlamentu. To pak nastartovalo dvě Dzurindovy vlády a vy a Poláci jste nám pomohli otevřít podruhé NATO, což Američané ani Britové ze začátku nechtěli. To byla strašně nebezpečná situace. A to, že my jsme s vámi a nejsme dneska další Bělorusko, to je prostě zázrak. Pro mě jako svědka té doby je to zázrak.
My jsme velice nebezpečná část Evropy, a pak jsou tady dva národy, které mezi sebou nikdy nebojovaly. Naopak jsme si vždycky víceméně pomáhali.
To, že nejsme dneska další Bělorusko, to je prostě zázrak. Pro mě jako svědka té doby je to zázrak.
