HISTORIE BRNĚNSKÝCH ZASTÁVEK

Körnerova

Richard Körner (1893-1943) byl poštovní úředník, kterého umičili nacisté pro pro jeho účast v odboji. Körner zde před okupací bydlel v domě číslo 9. Byl aktivní v Sokole a v Československém Červeném kříži. K jeho zatčení došlo v létě 1940 za činnost v Obraně národa. Byl vězněn v Sušilových a Kounicových kolejích, ve Vratislavi a na dalších místech. Zahynul v koncentračním tánoře v Osvětimi. Před pojmenováním Körnerova se střídal název ulice Blatná podle charakteru terénu v blízkosti říčky Ponávky a jejího rybníka, s ulicí Schöllerovou podle Gustava Adolfa Schöllera (1830-1899), významného textilního podnikatele a prezidenta Obchodní a živnostenské komory v Brně.

Moravské náměstí

Náměstí získalo svůj současný název podle historického území země Moravy. Část náměstí u kostela sv. Tomáše se v 19. století nazývala Dikasteriální náměstí, podle soudní budovy (dikasterionu) – dnes Místodržtitelského paláce. Nejdéle se používal název Lažanského náměstí, podle Leopolda hraběte Lažanského (1808-1860), moravského místodržícího. Lažanského v názvu nahradil v době první světové války císař Josef. Za první republiky se vrátil název Lažanského. Během nacistické okupace neslo náměstí jméno Adolfa Hitlera. Několika generacím Brňanů se pak do paměti otiskl poválečný název náměstí Rudé armády alias „Ruďák“. Od května 1990 je to „Moravák“.

Tkalcovská

Ulice se nazývá podle textilních továren, zejména tkalcoven, které v této oblasti vyrostly v průběhu 19. století a daly Brnu přezdívku Moravský Manchester. Rozvoj vlnařství přinesl překotný stavební vývoj ovlivňující dodnes podobu města, ale také četné sociální problémy vycházející z neutěšených bytových poměrů dělníků a špatných pracovních podmínek v továrnách. Pro textilní průmysl bylo zásadní vlakové spojení s Vídní a dovoz uhlí z oslavanské oblasti, díky čemuž se mohl zvyšovat počet parních strojů ve výrobě. Optimistický vývoj brněnského vlnařství poškodila první i druhá světová válka a nadobro přerušilo znárodňování v 50. a 60. letech 20. století. Socialistické podniky jako Mosilana, Vlněna, Bytex či Moravan sice následovaly tradici původních firem, ale dravé období po sametové revoluci znamenalo jejich konec. Přesto nevymazalo textilní výrobu z prostoru Brna úplně. Většina továrních budov z okolí Tkalcovské zmizela. Potomci rodin textilních podnikatelů také. Poslední pozůstatky objektů pak vedou k otázce, zda je možné textilní tradici, svět dřiny, na němž stojí současná podoba našeho města, nějak zpřístupnit a zachovat pro budoucnost.

Vlhká

Ulice dostala své jméno roku 1946 podle charakteru terénu a podloží ulice na levém břehu dnes uzavřeného toku říčky Ponávky. Dříve se střídal název Na Ponávce a Offermannova ulice podle Johanna Heinricha Offermanna (1743-1793), německého soukeníka, který v Brně jako jeden z prvních podnikatelů založil velkovýrobní vlnařskou firmu. Offermannovi po čtyři generace výrazně ovlivňovali vývoj tohoto oboru v tehdejší rakousko-uherské monarchii. Na Vlhkou bylo v roce 1941 nuceně přestěhováno mnoho brněnských židovských rodin podle pravidla jedna rodina na jednu místnost. Proto na chodníku ulice najdeme Kameny zmizelých připomínající oběti holokaustu. Na textilní tradici dodnes odkazují budovy tkalcovny Maxe Kohna, později spravované rodinou Tugendhat. Po znárodnění byly spojeny se sousedními areály v jeden závod n. p. Mosilana. Textilní výroba zde byla ukončena v druhé polovině 90. let a další osud budov je nejistý.

Antonínská

Antonínská ulice tvořila před sto padesáti lety okraj městského hřbitova, který se rozkládal při dnešní ulici Kounicově (tehdy Hřbitovní) až do Sušilovu. Hřbitov byl založen roku 1784 po zákazu císaře Josefa II. pohřbívát z hygienických důvodů v zástavbě města. V roce 1815 byl údajně největším hřbitovem na Moravě. Jeho plocha se však ještě čtyřikrát zvětšila. Poslední pohřeb se zde konal na konci října 1883. Ostatky některých významných osobností byly společně s cennými náhrobky přeneseny na nový Ústřední hřbitov na Vídeňské ulici. Z části hřbitova vznikl Tyršův sad se školní botanickou zahradou, k níž byla později připojena i malá zoologická zahrada. Uprostřed parku zůstal středový hřbitovní kříž dodnes. Ostatní plocha hřbitova byla postupně zastavěna. Při jakýchkoliv zemních pracích v parku a jeho nejbližším okolí se však stále ještě nacházejí ostatky pochovaných s růženci či křížky.

Bráfova

Albín Bráf (1851-1912) byl třebíčský rodák, který se výrazně zapsal do historie českého byznysu. Podílel se na vzniku významných veřejnoprávních institucí. Dvakrát za Rakouska-Uherska zastával post ministra orby. Současně na Karlově Univerzitě vychoval řadu následovníků, kteří patřili k hlavním postavám financí i průmyslu meziválečného Československa. Zdůrazňoval nutnost tvorby českého kapitálu, aby mohl vzniknout silný český průmysl. S jeho přispěním byla počátkem 20. století dobudována komplexní česká bankovní soustava. V Brně nikdy nežil. Ulice po něm byla pojmenována v roce 1946. Dříve nesla název Okružní či Riegrova, přičemž František Ladislav Rieger byl Bráfův tchán.

Burianovo náměstí

Původně Komenského náměstí dostalo název Burianovo v roce 1946 na počest Adolfa Buriana (1891-1942), žabovřeského rodáka. Od studentských let byl výborným fotbalistou a šachistou. Koncem první světové války se přihlásil do československých legií v Rusku. Demobilizován byl v listopadu 1920. Za nacistické okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Gestapem byl zatčen na konci září 1941. Po věznení v táboře Pod kaštany byl převezen do Osvětimi, kde v roce 1942 zahynul.

Buzkova

Bonifác Buzek (1788-1839) byl řeholník u piaristů, český filozof a učitel, který vyučoval na řádových školách v Čechách i na Moravě. Zabýval se etikou. Svými názory ovlivnil mnohé české buditele. Vycházel z názoru existence vyššího duchovního světa, jenž představuje centrum všeho dění a jehož základním stavebním kamenem je svoboda, a to jak poznání, tak též svědomí. Proto podporoval rušení otroctví a nevolnictví a prosazoval rovnost všech lidí před zákonem. Je pochován v Brně. Do roku 1927 nesla ulice jméno Karla Havlíčka Borovského (1821-1856), českého novináře, politika, básníka a národního buditele.

Celní

Celní ulice svým názvem odkazuje na celnici, která zde byla zřízena pro výběr potravní daně, zavedené na hranici města Brna roku 1829. Původní název ulice Löw-Beerova připomínal osobnost Jonase Löw-Beera (1845-1924), brněnského textilního podnikatele, člena městské samosprávy a mecenáše. Byl spolumajitelem rodinné vlnařské firmy Aron a Jakob Löw-Beer v Brněnci, která provozovala také v Brně na Václavské ulici továrnu, jejíž budovy stojí dodnes. S manželkou Linou založil za první světové války vývařovnu polévky pro válečné uprchlíky.

Česká

Ulice Česká dostala svůj název podle kulturního života, který se zformoval okolo knihkupectví Joži Barviče a redakce Lidových novin umístěných na přelomu 19. a 20. století na této adrese. Barvič byl představitelem veřejného českého života v Brně, a zároveň členem a podporovatelem řady českých spolků. Své knihkupectví rozšířil o nakladatelství a galerii. Od roku 1909 je provozoval se společníkem Josefem Novotným. Knihkupectví se stalo významným místem setkávání a rozkvětu kulturního života českojazyčného Brna. Pojmenování ulice Česká se užívá od roku 1918.

Ečerova

Bohuslav Ečer (1893-1954) byl právník a politik, světově uznávaný odborník na mezinárodní trestní právo. Byl členem Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. Vedl československou delegaci u norimberského tribunálu po druhé světové válce. Působil také jako soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu. V Brně vyučoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Pohřben je na hřbitově v Židenicích.

Geislerova

Františka Geisler (1918-1944) byl příslušník čs. zahraniční armády ve Velké Británii a v Sovětském svazu, který padl v bojích o Dukelský průsmyk. Geisler v Brně studoval Vysokou školu zemědělskou. Poté z protektorátu utekl, aby se připojil k československé armádě ve Francii. „Tolik mám rád svou vlast, že musím do boje za čest vojáka – Sokola, za pravdu a svobodu, za naše lepší zítřky“, tak vyjádřil František Geisler svoji motivaci. Zůstala po něm vdova Joyce Mary Geislerová, s níž se oženil v Anglii v roce 1943, a syn František. V dobách, kdy byly Židenice ještě za Rakouska-Uherska samostatnou obcí, nesla ulice název Palackého.

Grohova

Vladimír Groh (1895-1941) byl profesor Masarykovy univerzity v Brně. Byl popraven nacisty v Kounicových kolejích pro účast v odboji. Velmi aktivně působil v sokolském hnutí. V odboji se zapojil ve skupině Obrana národa, v Petičním výboru Věrni zůstaneme. Podílel se na zpravodajské službě, pravidelně byl ve spojení s cizinou prostřednictvím vysílačky umístěné v Židenicích. K jeho zatčení došlo v únoru 1941. Stanným soudem v Brně byl odsouzen 30. 9. 1941 k okamžitému trestu smrti. Dřívější název ulice byl Sirotčí, podle budovy městského sirotčince na této adrese.

Hrnčířská

Hrnčířská dostala své pojmenování podle továrny na smaltované nádobí umístěné v ulici na přelomu 19. a 20. století. Za Rakouska-Uherska a poté znovu za protektorátu nesla ulice jméno Jakoba Lössela (1799-1882), který byl vrchním soudním radou, podporoval městský chlapecký sirotčinec na Gorkého ulici a založil také stipendijní nadaci.

Hudcova

Karel Hudec (1889-1945) byl legionář, účastník prvního i druhého odboje. Byl popraven nacisty v Mauthausenu. Žil v Mokré Hoře, kde se aktivně účastnil společenského života jako náčelník místní jednoty Sokola, byl čestným členem místního okrašlovacího spolku i členem obecní rady. Působil jako řídící učitel na různých školách v okolí Brna. Před rokem 1946 se ulice jmenovala Zámecká podle polohy v blízkosti vrchnostenského zámečku.

Husitská

Ulice Husitská nese jméno po husitském hnutí od roku 1946. Dřívější názvy ulice byly Slovinská za Rakouska-Uherska, Wilsonova za první republiky a Pod Javory za protektorátu podle místní aleje javorů. Na Husitské tvořilo či žilo v minulosti mnoho umělecky nadaných osobností: výtvarníci Miroslav, Olga a Věra Fridrichovi, akademický malíř Oldřich Šebor či skladatel Václav Kaprál s manželkou Viktorií a dcerou Vítězslavou, první českou dirigentkou. Nedaleko Kaprálových žil také úspěšný továrník Josef Veselý, zakladatel firmy na výrobu francovky Alpa.

Hybešova

Josef Hybeš (1850-1921) byl redaktor brněnské Rovnosti, mluvčí brněnského dělnictva a průkopník myšlenek socialismu. Od devíti let pracoval jako tkalcovský dělník. V mládí organizoval v oblasti Vídně a na jižní Moravě dělnické hnutí a stávky textilních dělníků. Za Rakouska-Uherska byl jedním z prvních sociálně demokratických poslanců Říšské rady a po vzniku republiky poslancem Národního shromáždění. Na sklonku života se přiklonil k nově vzniklé Komunistické straně Československa. Ulice Hybešova se původně nazývala Silniční. Později byla přejmenována na Wawrovu podle brněnského cestovatele, přírodovědce a botanika Jindřicha Blažeje Wawry (1831-1887). Za protektorátu to byla třída Dr. Fritze Todta podle nacistického funkcionáře a zakladatele organizací pro nucené práce. Na ulici sídlilo několik škol, mj. Spolkové židovské reformní reálné gymnázium (1924-1942).

Jungmannova

Josef Jungmann (1773-1847) byl český básník, lingvista, národní buditel a představitel národního obrození. Za druhé světové války se ulice jmenovala podle polohy poblíž vojenské jízdárny U jízdárenské aleje. Na Jungmannově bydlel římskokatolický kněz a profesor náboženství Josef Honzírek (1910-1997), který třikrát stál při obnově Junáka-Skauta v Králově Poli. Celé generace jeho královopolských žáků s vděčností vzpomínají na jeho pedagogickou moudrost, pochopení, humor a optimismus, kterými vynikal.

Jugoslávská

Od roku 1946 nese ulice název podle federativního státu jižních Slovanů na Balkáně. Původní název Bednářská vycházel z umístění nedalekých bednářských dílen zábrdovických vinných sklepů. Původní název Bednářská byl více spojen s touto lokalitou, protože vycházel z názvu hostince U bednářství podle nedalekých bednářských dílen starých zábrdovických vinných sklepů premonstrátů. Za druhé světové války ze zastávky odvážely v brzkých ranních hodinách tramvaje lidi zařazené do transportů do koncentračních táborů.

Kartouzská

Ulice dostala svůj název podle směru ke Kartouzům, osady kolem kláštera kartuziánů, založeného roku 1375. Kartuziány pozval na Moravu markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Roku 1645 si klášter zvolil za hlavní stan generál Torstenson při obléhání Brna. Klášter byl zrušen během církevních reforem císaře Josefa II. roku 1782. Komplex začal být využíván jako kasárna a kadetní škola. Dnes je kromě farního kostela součástí Fakulty informačních technologií VÚT.

Masná

Ulice je pojmenována podle blízkosti dřívějších městských jatek. Výstavba areálu začala na konci 19. století a postupně byl rozšiřován o další technické budovy stavěné v historizujícím stylu. V polovině dvacátých let byla naproti areálu jatek vystavěna budova Masné burzy podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse. Za druhé světové války sloužil areál jako shromaždiště pro transporty romských rodin do vyhlazovacího tábora v Osvětimi Březince. Areál jatek je jako součást industriálního dědictví památkově chráněn a v současnosti slouží většina dochovaných budov jako skladové prostory firmy Brněnské komunikace, a.s.

Nerudova

Jan Neruda (1834-1891) byl český básník, spisovatel a novinář. Do roku 1946 nesla ulice jméno podle Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916), spisovatelky a podporovatelky české kultury, která byla v letech 1910 a 1911 nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Za první republiky a před začátkem druhé světové války se ulice jmenovala Na Vyhlídce. Stejně se říkalo poliklinice, která zde vznikla spojením budovy Okresní nemocenské pokladny s budovou léčebného ústavu.

Náměstí svobody

Dnešní název dostalo náměstí v roce 1918 na připomínku vzniku svobodného Československa. Ve středověku to byl Dolní trh, v 18. a 19. století Velké náměstí, od roku 1915 náměstí císaře Františka Josefa. V březnu 1939 v souvislosti s návštěvou Adolfa Hitlera v Brně neslo náměstí na jeden den jeho jméno. Pak se vrátil název náměstí Svobody. Další název Viktoria Platz během nacistické okupace měl předjímat vítězství Německa. V květnu 1945 se vrátil název náměstí Svobody.

Rosického náměstí

Vojtěch Rosický (1880-1942) byl mineralog a petrograf, profesor Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Byl umučen nacisty pro účast v odboji. Dřívější názvy byly Žerotínovo náměstí podle Karla staršího ze Žerotína (1564-1636) a Staré náměstí.